Jdi na obsah Jdi na menu
 


Váženi a mili, Ve, co mě rádi čtete, e Ve, keři te my plke nemužete ani cétit, věřte nebo né, každá věc a událosť, kerá se stala, če kerá se stat jenom muhla, se dá vekládat a hodnotit nekolekerém zpusobem. Sami to znáte třeba ze sporto. Nekeré komentátor řekne: „Konal se závod v běho na dvěsta metru. Sótěžele dvá běžci – Čech a Rus. Náš bévalé bratr vehrál a Pepiček Nováku bel drohé.“ To belo takovy dosť lapidárni, že ? A hodi se to akorát tak na zapsáni do deničko statistik. Ale dež je moderátor šekovné, povi Vám to takle: „S hrdošťó mosime oznámit, že náš Pepiček Nováku skončel na nádhernym drohym mistě. Ale ruské závodnik bel až předposledni !“ To má přece takovó šťávo, že beste nérač temo chodákovi, co prohrál, dale na krk medailo.

Podobny je to e s pověsťma. Každé ten přiběh vekládá trocho jináč a po stopadesátym podáňó jož to bode óplně iná historija. Já bech Vám chtěl dneská povekládat to pověsť o Napoleónovym borko o Kovářova. Možná jo znáte z knižke pana Stróhala, já sem jo take čtl, ale pak sem jo ešče nekolekrát slešel od ledi a odělal sem si na celó to věc troško odlešné obrázek. Posoďte sami.

Odehrávalo se to cely malé kósek od Litovle, meze Slavětinem a Kovářovem. Tam je takové menši vršek, kerymo se říká Kamenice. No a tam pré béval maličké borové hájek, kde jednó odpočival Napoleón, dež tahl krajem jak velká voda. To piše pan Stróhal. Pré tam ale nikdá žádné hájek nebel ! To zas řikale pamětnici, keři tam bévale od malička. Já teda pamatojo, že tam bévalo pár keřéku a mám takové dojem, že skotečně tam dva če tře maly borovy stromke rustle. Ale te jož só dávno pryč. Pravda pré ale je, že Napoleóna Kovářov převital. Zrovna projižděl dědinama a e dež měl okolo sebe moře všelejakéch potentátu, bel, jak jož to tak bévá, na všecko sám. Zli jazeke tvrdijó, že pré dež vehlásel obědovó pauzo, sám si e v ešuso vařel. No, nevim, ešle temo věřet. Ale jisty je, že jak bel tak furt sám, kdese se k té jeho koloně předal jakése zatólané psék. Takové to bel střapaté a dosť špinavé české matlafósek. A štěkal a vel a skákal okolo koni, že se začle plašet a málem pozhazovale te generále, co na nich trunile. Dež jož teho ňafáni a táháni vojáku za nohavice belo jakse moc, všiml si teho e ten Napoleón. Dal zastavit a řekl (ale né hanácke, ale francózske): „Do prkvančec, jož nekdo teho pséka odstřelte, mám z něho hlavo jak pátraci balón !“ No ale protože neorčel menovitě, kdo má ten mord odělat, žádné z tech jeho pobočniku se k temo neměl. A tož dež se na ten rozkaz nic nedělo, mosel sám hópnót z kobele a zvohl se k temo oblafanymo čoklovi: „Te, jož teho nadáváni nech, kdo tě má pořáď poslóchat !“ a napřihl roko s bičikem, že teho pséčka švihne. Ale co se nestalo. Vlastně stalo. Hafan jak oviděl nad sebó roko, lehl na záda a tak radostně poňafával – meslel si, že si s ňém chce ten chlap v černym plášťo hrát. Tož co beste odělale Ve ? No to samy, co ten Bonapart ! Zahodil bič a polechtal teho raťafáčka na břocho. Hneď se spolo skamarádile, psék si veskočel k novymo pánečkovi na sedlo a duležito čoměl dokola. Dával všeckém znat, jaké je včel veleké pán. Eště se ani nerozjele dál, dež vtem se ozvalo z dálke ječeni, jak dež nekdo nekeho trhá. Všeci otočijó hlave a co nevidijó. Vlastně vidijó. Leti za něma jakáse paňmáma a ječi, až se polehany obili narovnává strache. „Ve mrche ! Dáte ho zpátky ? Postiš teho psa, ludro ? Ešle né, tož tě tak mlaščim vařékó, že spolkneš nohe a kolenama se odáviš !“ Napoleón se na ňo divá a divá, no ale protože neomi hanácke, tož nerozomi. Ale dež dostal první vařékovó po řeti, došlo mo, o co té tetině de. Postil teho pséka, znovo slezl z tátoša, polóbl paňmámě roko a řekl (zasé francózske, ale tak, že temo rozoměla aji ona): „Ma šér, vaš šje – vaš af af, libit moa. Ona prodala silvuplé. Moa dat penisa a moc, moc !“ Tož temo beste rozoměle take, né ? Bojevudce pak vetahl mišek a podává ho tetině. Ta kókne dovnitřko a jak ji hoba spadla až do pankéto, tak tam stoji meslim dodneška. Toli zlata neviděla ani v kovářovské kaplečce. Co v kaplečce, ani v měrotskym kostele ! A dež se ji eště Napoleón zeptal, japak že se to psesko menoje, jenom šeptla. „No, to je náš Borek...“ Nato se zas celá kolona dala do pohebo a pokračovala směrem ke Slavkovo.

No a na paměť teho kamaráčofto člověka s psékem, se temo misto o Kamenice nad Kovářovem říká Napoleónuv Borek.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář