O znako města Litovle
Mili ledi, bel sem tozevá překvapené, že se Vám tak lébila moja parafráza na Stróhalovo pověsť z minolyho čisla Litovelek. Nekeři ste mě to dokonce přešle řict a to mě strašedelně pozbodilo. Dež teda dovolite, zkosel bech Vám převekládat eště jedno pověsť a to to o znako města Litovle.
Belo to za dávnéch, pradávnéch času, kde ešče hadi měle nožeska, ptáci držele zobáke a rebe teho naplkale až haňba. Ledi na staré Moravě bele k sobě hodni a držele pře sobě. To belo duležety, protože debe k nečemo došlo, lepše be se obránile společně. Ono teda k ničemo moc nedocházelo, od teho bele inši zeme - třeba Alemánie, Bohémie če Vlašsko. O nás bel boži klid a mir, ledi dělale na svéch poličkách a na co měle choť, to si vepěstovale. Měle se zemó takovy nepsany dohode, že dež se bodó chovat dobře k ni, bode se ona dobře chovat k nim. Tak to fungovalo staleti a ledi bele spokojeni jak želve ( e dež toto néni zrovna dobré přiměr, poněvadž želve bele v to dobo hrozně žárlevy a furt spolo jenom závodile, kerá je rychléši – no, Sodoma Gomora !).
No ja, ale ten krásně zaprděné vzdóšek měl brzo pominót. Jednyho krásnyho dňa ponocné hlási: „Ledi, déte si majzla, od Saska se k nám bléžijó jakyse horde ! Só celi do žlota, majó šikmy očeska a cválajó na koniskách, keři majó zavázany hobe, abe nemohle svém pánum nadávat, jak je honijó ! Jak řikám, bacha na ně, valijó se sem jak dež paňmámě přetiká těsto z diže !“
Nikdo nevi, jak je možny, že se ti Tataři bléžele od Saska, dež só to Vychodňáři, možná si tam odskočele přes Polsko, če od jiho, ale najednó bele to. A bele jak velká voda. To naši předci dobře znale, záplave o nás bévale dosť časty, než se postavile selsky hráze. Hruza zavládla krajem. Tataři plenile co mohle. Vepalovale dědine e městečka, znáselňovale zviřectvo a podřezávale babe – vlastně naopak. Zkrátka, všode panovala anarchie, strach, a s ňém e bida a hlad. Belo potřeba proti temo něco odělat a né sedět doma a čekat, ešle mě někdo vepleni če ošetři. Sedláce a rebáře věděle, že jenom hrobá záplata zaléči hrobé měch. Copak o to, proti vodě bojovat oměle, ale co dělat protivá takové šikmooké přeselovce ? Ledi přeméšlele a přeméšlele, ale na nic nemohle přejit. Eno Hanáce, ti než se k nečemo rozkévó... A Tatařini zatím postopovale dál, až se ovelebile před Litovló. „No to bode terno“, jásale, „ bohatá velká dědina, toť se bodeme mět jak svině ve rže !“
A take že ja. Ledi bele óplně zpanikařeni, nevěděle, kde se vrtnót, abe nepřecházele k nejaké óhoně, zkrátka, belo moc, moc zle. A dež jož belo zófalstvi névěči, svolale se ti nélešáčťéši sedláce k poradě. „Tož sósedi, co s tema mrchama žlotéma?“ „Přece se nenecháme zničet nadobro, šak aji ta matička órodná Haná teho jož má dosť !“ Takovy a jiny řeče bele slešet od poradniho ohňa. Tře dni a tře noce zasedale ti néchetřéši z chetréch a nakonec doopravde něco vemeslele.
„Mosime na te bestie zuřivy po jejich zpusobo. Veoživaji teho, že je jich moc, tož zkosime bet chvilo v přesele me...“ řekl hlavni sedlák, keré se zhodó okolnosti menoval Šelma. E zašle všeci k Moravě. Jak jož sem řikal, tenkrát ešče rebe mlovile, a to tak, že to kolekrát belo jak dež dneská vrabci ščebetajó. Sedláce sedle na břeh řeke a počkale, až nejaky te rebičke přeplavó bliž. One tehdá čekávale na ledi, že jim vhodijó nejaké ten rohlik – tak jak dneská kačene. Take že ja, první tam bel kapr a velké štiči samec. „Co je ? Máš nejaké rohlik ?“ tak a podobně spostile na Šelmo, ale ten se tvářel vážně. Tak vážně, že to aji tem rebám belo blby a ptale se, ešle se náhodó neco neděje. Dež jim to chlapi vepověděle, obě rebke zachmořele skřelata. „No ja, ale jak máme pomuct me? Deť me neonesem ani žádnó zbraň ! Tož japak besme muhle zahnat te Tatare ?“ Šelma jim pak chvilo cose šeptal a pak všeci odešle dom. Rebe se na sebe podivale a „Šplocht, šplocht !“ mrsk sebó pod vodo.
Drohé deň svolal Šelma všecke ledi. „Občani, vemte do rok kose, cepe, špichéle a všecko co mužete poožet. Te, Martine si aji to mlátičko mužeš vzit, dež mesliš, že nám pomuže te ludre zmlátit. Tak – a dem na te darebáke!!!“ A šle. Tataři brzo zbléskle, že se neco děje. Na to nebele zvekli, decky je všeci mosele poslóchat. A najednó takové odpor ??? Hóple na koniska a hurá na sedláke. No ja, ale ti sice začle otěkat, ale směrem k vodě. A včel to začlo. Od Morave hrozné řev, jak dež milijón barbaru začne sakrovat naráz. Bele to takovy strašny zvuke a vehrožováni, že be se z teho podělal e Žižka, debe v to dobu jož žel. Deť e ti naši sedláci v čele ze Šelmó měle co dělat, abe nepostile do červenic hnědáka. Takové to bel strašedelné rek a hokot. Voda se rebama jenom vařela, ale ti zpitoměli žloťáci rebe neviděle, jenom slešele, že je našech ohromná přesela. No a protože ani oni přeselovke neměle moc rádi, rač otočele tátoše a frnk, frnk, najednó bele v trapo. Aji nechale robe a dobetek, jak bel, jechale jak větr, jenom abe take nedostale na prdel. Šak moc dobře věděle, jak to boli, dež dávale jiném...
Naši litovelšti sedláce - a mosim řict popravdě, že tam bele e okolični – ze Střeně, Přikaz, z Bilé Lhote, z Mladče a jini - se radovale ešče hodně dlóho, že skončele zly době. Take odělale takovó oslavo, že se o ni mlovilo snaď měsic. Jož be mohl bet konec, ale nebel. Představte si te rebe ! Najednó jim – a po právo – tak stóplo sebevědomi, že se bez nich jož žádné veřejné ževot nemohl obejit. A do všeckyho, ale doopravde do všeckyho strašně kafrale. Pořáď měle hobe napřič. „A me to chceme po našem – po rebim...“ Až jednó sedlákum došla trpělevosť. Domlovile se a postavile o Morave kaplečko. Tam se chodile spovidat a modlet. Tam take prosele svató Pavlino: „Pavli, odělé jož něco s tema stodenéma rebiskama, deť si jož přepadáme jak blbi, jak nám do všeckyho répó...“
A zázrak se stal. Dež to jož nebelo k vedrženi a ta névěči štika začala na sedláka Šelmo břéskat, jakto, že odělal toto a né tamto, a vubec, v té névepjaťéši chvilce najednó z čestyho nebe blesk jak šajna, hrom, že ho belo slešet až na Svatym Kopečko a právě v to rano ta štika přešla o hlas. Ona teda přešla take o ževot, protože jak měla ten svůj dlóhé repák nad hladinó, tak do ni šlahlo. A s ňó přešle o hlas take te ostatní rebe a vubec všeci vodni tvoři, co známe. Šak je to rozomny, co majó pod vodó co vekládat. Sedláce bele rádi, že jim jož nikdo kromě paňmám do dila nekecá. Bele ale oznali a za to, že jim te rebe pomuhle zachránit dědino, dale Litovle do znako střébrnyho kapra a štiko na modrym pozaďó řeke Morave.
Tož tak, co meslite, nemohlo to bet třeba takle ?
S obdivem k pano Stróhalovi Petr Linduška, osamělé hanácké skoroambasadór.