Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vo tem erbo pánu z Bózova.

Kdo zná a čtl nekde Stróhalove pověsti, dobře vi, jak jeho první knižka začéná. Ja – je to pověsť o erbo pánu z Bózova. Maliř Hugo Šilberské, keré knižko ilustroval, namaloval na konco této kapitole krásné rytiřské erb, na kerym je ve štito cose, co přepominá tak trocho háčke na rebe. Pan Stróhal piše, že to só póšťadla krvi. Šak ta pověsť je take na tem založená, že se takovéma inštrumentama zachránil hafol ohranotéch koni. Ti chlapi, keři je tak zachránile, pak pré dostale tře póšťadla spojeny do jednyho do svyho erbo. Tolik pan Stróhal. No ja, co dež to ale belo trocho jináč ?

Pan Bitovské ze Slavikovic bel šeroko daleko známé rebář. Néni divo – deť řeke na Hané bele decky tech stodenéch potvor plny. Kapři a štike, kery nakonec skončele na znako litovelskym, candáti, střevle, hrózci, léni a já nevim, co ešče, se toť proháněle jak na tobogánech a belo jich toli, že je jož ani ledi nechtěle jest. Aji pan Bitovské bel spiš rebářem – sportovcem, než že be to chetal z hlado. Ale to vite – vášeň je vášeň a milé rebář ráno co ráno ( a negde aji v noce ) mosel rozbalet svy náčeni a ovelebit se negde v zákroto Morave, Třebuvke, če Hané. Dovedl čekat na svó rebo třeba pul dňa, a to bel vékon, protože jak jož sem řekl, tech reb belo jak hmezo !

Jednó tak si bali fidlátka, že pude na čekáni ke Třebuvce v leséko o Jeřmaně. Manželka mo říká: „Te, Jakobe, dneská nigde nechoď, měla sem hrozné sen, žes mě dom nepřešil. Meslim, že se něco mosi stat, pamatoješ, jak se mně onehdá zdálo o nebožce kmotřence, jak mně ve sno povidala, abech nezadělávala na cviboch, že bode neštěsti a take belo, protože nám netahl komin a jak sem zatopila, tak sme málem vehořele...!“

Staré ale nesleši, nevidi a tradááá ke Třebuvce. Nahodi, sedne na hrázko a jak je zveklé, obráti očeska k nebo a přeméšli, co a jak s tém domácim hospodářstvim. Jak tak dumá, najednó sleši: „Blemt, blemt, šplocht, šplocht !“ Vhodi čočko na splávek a vetřešti zrake: Na háčko se hompe kapr jak jeleto od Bárte, což bel staré řeznik z Olešnic. Ale néni to jenom tak obečejné kapřék, tento je čémse ověnčené ! „Vokaž, potvoro, co to to máš...“ Jakob hledi jak hosa do flaške a nemuže ověřet svém vočim. Reba má okolo břocha masivni zlaté kruh. Vepádá to, jak debe měla náramek. Ale vzhledem k temo, že muže sama vážet tak třecet kilu, néni divo, že je rebář celé zdrnčené. Zasekne a jož ho tahne. Ale kapr se zapře ocasem o vodo a smék ! Orval se aji s háčkem, ešče nadrzo mávne plótvó a věřte nebo né, zavolá střébrném hláskem: „Kobo, ešle se nebojiš, přendi e zétra, popasojem se spolo !“

Do Bitovskyho jak dež čert vleti. Maže dom a cely odpoledne e v noce chestá novy náčeni. „Přece mosim to ozlacenó mrcho dostat.“ Drohé deň hneď ráno – vlastně ešče před rozbřeskem – šope k vodě. A manželka zasé za ňém volá, abe bel rač doma, že bode nejaké malér. No nic, znáte to, jak je chlap omanoté, nic doma nic mo po choti, jak říká klasik. A zasé se to opakoje. Nahodi, za chvilko mo ťuká. Zasekne a zas je tam ten kapři halama. Sviti náramkem jak měsiček na báni a tlemi se milymo Jakobovi zrovna do oči. Ten ho zasé jož tahne, ale kapřesko hňáp ocasem na vodo, zapře se a další háček je v trapo. „Hahahaha – tak zétra zas !“ řehtá se ta reba a Bitovské de s plačem dom. Třeti deň se to opakoje zas, e dež háček je jož hák jak na prase. Ale sténě zas nevedržel a chlap je zahambené.

Na štvrté deň se jož Jakob nachestal lepše. Vzal tře háke a svázal je dohromade – to je jož, panečko, sela ! Take odico si odělal věči a selňéši, přece to rebičko mosi dostat ! BIM ! Splávek sjel pod hladino jak do milostpána čert, Koba veskoči, zasekává ….. a jož ho tam zas má ! Ale tentokrát ať kapr dělá co chce, Bitovské je pevné jak skala. Drži, e dež se mo prot sméká sem a tam jak debe chtěl celó Třebuvko zmlátit po prdele. Reba bojoje o ževot. Dneská to néni sranda s vésměchem. Tře háke só tře háke. Jož jo tahne ke břeho. Ešče pár metru, pak podbirák a bode jeho. No ja, ale najednó to vepádá, že paňmáma měla správny viděni. Gumák Jakobovi klóže po břeho a v poslední chvilce ho zrazoje. On ale prot neposti a neposti. Reba tahne a zdá se, že se vitězně řehce. A pak se to stalo. Bitovské neodržel nohe na břeho a chlást ! Zrovna do néhlobši tuňke pod vrbičkama. A jak se tak nekde stává, kovářova kobela chodi bosá a on se začal topit. Zkóšel řvat o pomoc, ale voda, kerá je v tech mistech pěkně divoká, mo vzala hlas. Jož začal počétat anděličke a ztrácel vědomi.

Vtem céti, že ho cose vetahoje ven. Dež bel konečně hlavó nad hladinó a nadéchl se, viděl to. Obrovské kapr, keré má okolo břocha zlaté náramek. Za ňém má zahákly te spojeny tře háčke a za te milyho lovca tahne ven. Dež ho vetahl, jakse šekovně se vevlikl z teho náramka a nechal Kobo Kobó aji s odicó. Bitovské chvilo odpočéval a pak vzal všecke věce a šil dom. Náramek mo přenesl velky štěsti. Kópil za ňé Bózov a nejakó chvilo tam panoval. Ale na rebe jož nikdá nechodil. Z pověrčevosti si dal do znako tře spojeny háčke a městečko, kery v podhraďó vzniklo, má dodnes kapra ve štitě.

Tož řeknite sami, nemohlo to bet aji tak ?

Z Hanácké ambasáde pro Vás Petr Linduška. Pořáď ešče sám.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jaképak pořáď ešče sám ?

(Gabriela Krausová, Pardubice, 19. 4. 2009 16:19)

Čtla sem si to , moc se mně to lébilo a bela sem napnotá jak maly šráke.Eště že se Bitovské neotopil, to be mně belo lito.